Každý člověk chce mít svůj vlastní dům či byt. V dnešní době je ale velmi složité získat něco tak cenného. Ano, píšu cenného, protože je to pravda. Pamatuji si, jak dříve bylo získání domu či bytu úplně lehké nebo levné. Například popíšu příklad mé babičky a dědy, jak přišli k domu. Bylo to krátce po válce. Oni přišli z jiného města k nám na vesnici. Sice neznám podrobnosti, ale byl jim jednoduše přidělen velký dům, statek, a to úplně zadarmo. Je to tak velký statek, že by se tam vešlo asi dvacet lidí, a ještě by tam bylo dost místa. Navíc tam žili jen vlastně dědovi rodiče a sourozenci, babička se tam časem vyvdala. Tady je to případ, jak se mění fakta a o bydlení. Potom, když moji prarodiče měli své děti, tak i oni dostali nevratnou půjčku čtvrt milionu. Tu vracet vůbec nemuseli. Jen museli splnit podmínku, že postaví dům a budou v něm minimálně deset let žít a neprodají ho. To taky udělali. Jenže pak přesně ten desátý rok dům prodali, protože se rozvedli.
Na tom ale nic nemění fakt, že dříve to bylo hodně jednoduché. Zato nyní, je vážně luxus mít vlastní bydlení. Já ho teda mám, žiji v tom statku s babičkou, dědeček již bohužel není. Je tady hodně místa, je to velký dům, a ještě tady bude bydlet můj bratr. Takže historie domu pokračuje dál. A moje kamarádka chtěla hypotéku na malý byt. Bohužel neuspěla, a tak musí žít stále v drahém nájmu. Nevím proč, ale v dnešní době je to hrůza. Pokud člověk nemá už svoje nebo nedědí dům, tak je jen pro vyvolené hypotéka nebo vlastní dům. V dnešní době člověk musí být bohatý, aby měl vlastní dům či byt, ale střední vrstva na to prostě nemá.
Kdybych nemohla bydlet u babičky, kde mám svou vlastní bytovou jednotku, tak žiji stále u mé mámy. Myslím, že toto je asi hodně častá situace. Mě se nechce platit hloupý nájem, nemám to ráda. A tak jsem řekla, že investuji peníze do rekonstrukce statku, kde si opravím tři místnosti jen pro sebe a nyní tady žiji se synem.