· Největším současným problémem jsou emoce robotů a jejich schopnost interagovat s lidmi. Jak se zlepšuje schopnost umělé inteligence komunikovat s lidmi a učit se od nich, tak se pomalu blížíme bodu, kdy budeme muset uznat, že emoce robotů jsou stejně reálné jako ty lidské. Co by to mohlo znamenat? Vzpomeňte si na film Já, Robot. Na konci se ukázalo, že prožitky umělé inteligence jsou stejně hluboké, jako ty naše. Nedávno bylo zase prvnímu elektronickému humanoidovi přiznáno občanství. Pokud jsme ale vytvořili něco podobně dokonalého, jako jsme my, neměli by roboti mít i stejná práva, a požívat stejné ochrany?
· Další palčivou otázkou je problém odpovědnosti. O tom se hodně mluví v souvislosti s auty, co se řídí sama. Pokud takové auto způsobí nehodu, a že už se to stalo, kdo je odpovědný? Auto samo, které ale těžko potrestáme, člověk, který v něm sedí, a musel by tedy být stejně duchem přítomný, anebo firma, která auto špatně naprogramovala, což se ale bude obtížně dokazovat? Odpovědnost je ale závažná například i když přijde na roboty v medicíně. Kdo ponese vinu, pokud pacient zemře nebo bude mít trvalé následky vlivem chyby přístroje? Doktor? Nikdo?
· Vývoj nezastavíme, a ani by nemělo smysl se o to snažit. Je ale nutné si uvědomit, že dlouho vývojáře nikdo nekontroloval. To se s rozvojem umělé inteligence bude muset změnit, protože v opačném případě by to mohlo mít nedozírné následky. Jaké? Třeba právě to, že se roboti stanou až příliš podobnými lidem pro své vlastní dobro, bez toho, aby se stačily změnit zákony. Pokud budeme vyvíjet něco, co je schopné cítit a prožívat jako my, a nechceme dopadnout jako ve Vesmírné Odyssei, budeme muset pečlivě hlídat, jaké myšlenky ona bedýnka mikročipů vlastně spřádá. Roboti sami nejsou nebezpeční, ale ponecháni bez kontroly by se nám mohli velmi ošklivě vymknout.